Motto:
Krajina mě pořád inspiruje. Krajina a příroda vůbec, to je pro mě věčný zdroj, to je čerpací stanice.
Když si v duchu projdu tu svou malířskou cestu od znázorňování přírody až k tomu, co dělám teď - a celé už to trvá padesát let - tak se mi zdá, že si to není cizí, cítím v tom stejnou vitalitu, stejnou dynamiku jako vidím tady v těch stromech, co rostou pod okny. Moje inspirace, můj zdroj inspirace je pořád příroda. Tohle mi dává sílu pořád pracovat.

Zdeněk Sýkora v rozhovoru s Jaroslavem Brabcem při natáčení portrétu pro cyklus Evropané, Louny 2001



Krajinářská tvorba mého manžela Zdeňka Sýkory je stále ještě na okraji zájmu jeho příznivců – pokud ovšem nepočítáme jeho bývalé studenty a absolventy malířských lekcí v lounském výtvarném kroužku, kteří naopak krajiny staví na první stupínek v pomyslném hodnocení Sýkorovy celoživotní tvorby. Upořádat tedy monotematickou výstavu jen takto úzce zaměřenou byl od karlovarské Galerie umění odvážný krok, neboť bylo zřejmé, že tato koncepce nebude mít zdaleka tolik příznivců jako retrospektivní výstava v Galerii hlavního města Prahy (18. 2.–2. 5. 2010), jež se soustředila na období struktur a linií, tedy na tu část tvorby, kterou se Zdeněk Sýkora proslavil nejen doma, ale zejména na mezinárodní umělecké scéně. Není zajisté náhoda, že autorem koncepce a kurátorem výstavy Krajina byl Sýkorův žák, absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Jan Samec, který se před lety stal ředitelem karlovarské instituce a je sám malířem.

Původně měla výstava probíhat ve stejném termínu jako retrospektiva v Praze, a měla být tedy jejím logickým pokračováním, respektive začátkem. Bohužel se nepodařilo tento záměr realizovat, a tak proběhla prakticky bez zájmu médií. Přesto si své diváky našla. K obdivovatelům a znalcům Sýkorovy krajinářské tvorby patří i režisér, kameraman a také fotograf Jaroslav Brabec, náš dlouholetý rodinný přítel. Už na vernisáži jsme si sdělovali pocity, které v nás vyvolala tato koncentrace malířského mistrovství, zejména poprvé vystavený téměř kompletní cyklus Zahrady. Při dalších dlouhých diskuzích o výstavě vznikla idea ji zaznamenat kamerou. A protože se nenašel žádný producent, rozhodli jsme se, že krátký dokument vytvoříme sami, což na jedné straně přináší problémy, na druhé straně však naprostou tvůrčí svobodu při úvahách, co všechno ukázat a říci. Chtěli jsme na půdorysu výstavy představit různé polohy malířské tvorby Zdeňka Sýkory – od realistické přes impresionistickou a fauvistickou až k téměř geometrické – a doložit těmito příklady úžasnou sílu jeho malování.

K mým velkým zážitkům patřilo natáčení několika motivů v okolí Loun. Kamera dokáže – stejně jako malířovy oči – vybrat a ukázat jen malý výsek skutečnosti a vytvořit z něj krásný obraz. V takovém okamžiku se možná lze přiblížit malířovým úvahám, vžít se do jeho pocitů, když hledá motiv nebo když před ním stojí s čistým plátnem. Jaroslav Brabec se kdysi chtěl stát malířem, proto si tyto chvíle v přírodě užíval stejně jako vybírání detailů z hotových obrazů na výstavě.

Vizuální stránku dokumentu jsme podpořili textem – Jiří Štěpnička čte výňatky z rozhovoru Zdeňka Sýkory s Jaroslavem Brabcem. Tento dialog se odehrál v roce 2001 při natáčení portrétu pro televizní cyklus Evropané. Malíř odpovídal na otázky po smyslu jednotlivých etap své vlastní tvorby, prozradil některé méně známé podrobnosti, sděloval své názory na umění obecně, mluvil i o svém soukromém životě. Jaroslav Brabec tehdy natočil více než hodinový rozhovor, ale do Evropana mohl použít jen jeho malou část. Bylo tedy z čeho vybírat a naprostá většina odpovědí, které jsou v dokumentu Krajina citovány, zazní poprvé. Vybrané texty jsme ve spolupráci s Veronikou Hudečkovou musely jazykově upravit, protože Sýkorova mluvená čeština je poněkud hovorovější než hovorová. A Jiří Štěpnička se znovu ujal role čtenáře Sýkorových myšlenek. Tato volba nebyla náhodná – jeho hlas zazněl už v Evropanovi.

Natočený materiál se v dokument mění až ve střižně, teprve tady se dostávají věci na správné místo. Režisér Jaroslav Brabec a střihač Filip Issa spolupracovali na mnoha filmech a tvoří sehranou dvojici. Atmosféru a vnímání dokumentu umocňuje hudba dalšího dlouholetého režisérova spolupracovníka Václava Vondráčka.

Bylo úžasné zblízka sledovat (a zároveň být také aktivním účastníkem tohoto procesu), jak z jednotlivých částí postupně vzniká celek. Premiéra dokumentu se konala u nás v obývacím pokoji. Seděli jsme s manželem před velkou obrazovkou a s úžasem sledovali, jak se mění ty krásné detaily obrazů a hudba s překrásnými motivy a melancholickou náladou nám zněla v uších ještě několik dní. „Tak zblízka jsem své obrazy nikdy neviděl,“ zažertoval jejich autor.

Lenka Sýkorová, 2011