Čínský myslitel Lao-c´ hovoří o světě jako o hlubině záhadnosti. Jakoby v potvrzení těchto slov Zdeněk Sýkora ve svém díle záhadně propojil dvě hlubiny světů, které obvykle stojí v protikladu, v rozporu proti sobě, ovšem pokud se spojí, stávají se násobkem a jejich kombinace vytváří cosi nového a dosud nevídaného.

Na jedné straně se totiž Zdeněk Sýkora dokáže neohroženě a prakticky pohybovat ve světě konceptuálního exaktna, světě přírodních věd, fyzikálních zákonitostí, geometrických systémů, matematických kombinací, světě počítacích strojů a technologií, zkrátka ve světě veskrze racionálním. A tedy ví, jak krotit a atomizovat své struktury logikou, trpělivostí a řádem.

Ovšem stejně elegantně vstupuje do kraje protikladného, do kraje obrazotvornosti a iluze, kraje přírodních materií, zrání a vadnutí, kraje malířských technik a barev, kraje živočišnosti, emocí, harmonie. A tedy ví, jak chutná vášeň, smutek i touha.

Oboje pak spojeno „metodou řízené náhody“ tvoří ze Zdeňka Sýkory posla těchto dvou světů a navzdory jejich vzájemné dis-harmonii mu nečiní problém vytvořit z nich jednolitou hmotu, kterou přenáší do svých obrazů. Tato kombinace v obou malířových mozkových polokoulích a uměleckých čidlech výjimečně souzní v zcela svébytné, originální dílo.

Malíř – v niterném souladu sám se sebou – pohlíží hluboko do chaosu vlastní duše a tam tuší a poznává nesmrtelné, neboť velké umění stává se nesmrtelným svědkem doby. A v tomto případě je to navíc svědectví prodchnuté radostí, lehkostí a posedlostí uměním, které opájí a ulehčuje pouť tímto slzavým údolím. „Duchovní boj je stejně surový jako vojenská bitva,“ napsal Arthur Rimbaud a spálil své knihy. My můžeme naopak být svědky toho, kterak tvorba posiluje, osvobozuje a činí život snesitelnějším.

Podoben Theseovi, který se vydal do bájného Labyrintu zabít Minotaura, stejně tak v mých očích vydal se Zdeněk Sýkora do labyrintu nového malířství. Dokázal zkrotit vášně tradičních přístupů k malbě a své egocentrické „já“ ukryl za tisíce tečen, kružnic a průsečíků, jež mu umožňují chaos postmoderní doby přetavit v řád a předem danou, byť vlastně náhodnou strukturou pozorovat a kopírovat spontánnost a samovývoj přírody vně a světa uvnitř.

Tato schopnost - násobena samozřejmě nebývalou mírou otevřenosti a přímo úměrná odvaze tuto zkušenost autorsky vyjevit – se stala ojedinělou diagnózou malířské duše, se kterou Zdeněk Sýkora vstoupil před více než půl stoletím na malířské kolbiště a době navzdory v něm setrval. Lhostejno, zda pobýval na jeho výsluní, anebo byl nucen zběsilostí času setrvávat se stoickým klidem v tzv. „zapomnění“. Bez ohledu na to malířská profese je mu posláním i životní nezbytností, dál napájí svá obří plátna, stále bezezbytku prací pohlcen. „Jsem Absolutní Vůle,“ pravil Ladislav Klíma.

Autentické a nadčasové malířské dílo se neopakovatelně a konzistentně ježatí úhly a hranami, mlčí pomlkami a zaobluje půlkruhy, je poleptané skvrnami, anebo plnobarevnými a navzájem propletenými hieroglify, které mohou zasvěcenému připomínat oblé vrchy Českého středohoří, klikatící se tok hladiny řeky Ohře, anebo třeba krevní oběh galaktických žil a vlásečnic. Je jedno, zda barvy, podobny vlnovému šíření světla září, či oscilují mezi několika odstíny černé, plochy mohou být propojeny malbou v jeden harmonický celek, anebo zůstat prostorem nepomalovaným a jen několik drobných linií dodá vzdušnému prázdnu na ostrosti. V tom všem lze pocítit mystérium archetypálního přírodního koloběhu, který umělec tlumočí pomocí náhodně zvolených čísel, skrze kóty čar, křivek, sinusoid, kolmic a přímek. Protrženou hrází fantazie zarputile buduje niternou zahradu, ve které se cesty – řízeny jakýmsi vyšším řádem, neboť v tu chvíli nejsme pod zákonem, ale pod milostí – rozvětvují proti času, proti prostoru a proti prázdnotě.

Obrazům chybí rámy, nejsou tedy ohraničeny, ale stávají se součástí všehomíra, mohou dál pokračovat svými tečnami nekonečnem a vytratit se v něm, poté jsou vším a zároveň ničím, snad absolutní svobodou (a malíř to nepochybně tuší, neboť dotek této svobody je ne nepodoben nirváně). Tedy není v nich nic víc, než maya, náhlá meditativní přítomnost; žádné poselství, žádné skryté signály – prostě jsou, ve své přirozenosti existují tady a teď.

„Nezajímá mě umění, ale umělci,“ tvrdil Andy Warhol, a nemohu tedy v této souvislosti opomenout ani lidský rozměr Zdeňka Sýkory. Jeho oddanost „věci“, a zejména svobodu (či snad odvahu?) k neustálému experimentu, s níž se vydal na tenký led umění a jež je nezbytnou vlastností všech průkopníků. Přestoupit konvence norem, tradic, pověr – ale zejména hranice v sobě samém. Anebo je to snad víra, odjinud vnuknutá, a přesto zcela privátní? Intimní jistota, že jdeme správně, plni vnitřní pokory, přesto navzdory, neboť ačkoli přesahujeme, ačkoli se vydělujeme, tušíme, že to není vlastní vědomé a racionální rozhodnutí? Že vlastně ani nelze jinak? Jak to, že pouhé „chtění“ přetavíme v čin? Musí ale být zapuštěny i kořeny, bez nichž je víra v cokoli nepevná. Je nepochybné, že v případě Zdeňka a Lenky Sýkorových jsou tyto kořeny výjimečně pevné, výjimečně prorostlé a výjimečně synchronní. Dodají pevnost a udrží zběsilou korunu neklidu vědění, změť oblých obrysů povodí a kontur přírody. A ovšem také samozřejmě talent, bez něhož by vše bylo jen nezávaznou, pokrytecky salónní přetvářkou, lživou a nicotnou hrou na něco, co zestárne a vyčpí ještě před vlastním zrozením.

Smyslově nejtajemnějším uměním je nepochybně hudba, neboť má nejblíže k nevyslovitelnému a zcela záleží na nás, jak ji v  její nehmatnosti „uchopíme“. Plátna Zdeňka Sýkory jsou pro mě proto koncertem ve výtvarném umění, melodií na malířském plátně, barevným oratoriem termonukleárních reakcí, vizionářskou sonátou kosmických cest, nesdělitelnou, neobjasnitelnou a přese všechnu svou abstraktní tajemnost symfonickou básní, tryskající otevřeností a vitalitou malby.

„Stojím na otevřené pláni, všechny směry jsou volné, světlo a vítr přicházejí ze všech stran,“ řekl o sobě Zdeněk Sýkora, a stává se tedy nakonec divákem i tam, kde sám je hráčem.  A právě tato schopnost mu umožňuje být jedním z největších hráčů na šachovnici světového výtvarného umění.